Konečně jsme tady! Se svojí indickou kolegyní si připijíme čerstvým džusem na náš vytoužený pobyt v ashramu v mece jógy v indické Rišikeši. Vybraly jsme si 3 týdny tréninku kundalini jógy.
Po uvítací řeči na zahájení nových kurzů učitelů jógy nás představený ashramu ujistil, že pokud někdo ze studentů běhěm kurzu onemocní, a oznámí to bez váhání na recepci ashramu, někdo z personálu ho milerád doprovodí do zdejší nemocnice.
Proč by měl někdo onemocnět? Přijeli jsme si to sem užít ne? A něco se naučit… napadlo mě mimoděk a okamžitě jsem toto téma vypustila z hlavy.
První týden všichni poctivě docházeli na lekce, které probíhaly opravdu od rána 5 hod do 8 někdy i 10 hod do večera.
Začalo to až druhým týdnem.
V ashramu začali postupně odpadávat jogíni i jogínky. Nemocných přibývalo a na lekcich nás bylo čím dál méně.
Mladá jogínka z Litvy mi přinesla na pokoj teploměr. Jeho rtuť se vyšplhala na 40 stupňů.
Návštěva místní nemocnice je bohužel nevyhnutelná, je mi mizerně, vše mě bolí, jsem vyčerpaná.
Auto není v ashramu zrovna k dispozici.
Nechci čekat, netrpělivost není výsadou jogínů, a tak si bereme tuk tuk. Dívka z recepce ashramu, Manisha, jede se mnou, za což jsem jí ve své situaci opravdu vděčná.
Nemyslela jsem si, že do tuk tuku pro max. 6 lidí se jich vejde osm i s miminkem. Mladá maminka si mi klidně sedla na klín a pod nos mi strčila své miminko. Valilo na mě svá tmavě hnědá očka, která připomínala malinké korálky. I tak jsem se ale snažila od něj odvracet hlavu, aby případně ode mě něco nechytlo.
Asi po čtvrthodině jízdy za příšerného hluku vozidla jsme vystoupily a zaplatily řidiči 10 rupií za osobu. Byly jsme v centru městského trhu, kde místní nakupují úplně všechno, od kartáčku na zuby po gumy na motorku. Vypadalo to jako obrovská vietnamská tržnice prošpikovaná stánky s vonícím ovocem, kořením a malým indickým občerstvením.
Zahnuly jsme do boční ulice a pokračovaly v chůzi asi ještě deset minut. Trh neubýval, naopak zdálo se mi, ze čím dále jsme se vzdalovaly hlavní ulici, tím zajímavější a autentičtější byl sortiment obchůdků a stánků. Normálně bych se s nadšením kochala a fotila snad každou krávu, ale uvnitř mě to vřelo, horečka neustupovala, tělo bolelo.
Konečně jsme dorazily do nemocnice. Když jsem spatřila v tmavé vstupní hale to neskutečné hemžení, povyk dětí, plné lavice, lidi polehávající na zemi a fronty před každými dveřmi, polilo mě ještě větší horko. Naštěstí jsem mohla zajet do jedné takové lavice a Manisha za mě vyřídila registraci. Dostala jsem číslo, takže jsem se naivně domnívala, že se do dveří ordinace nemusím rvát, jak je tady zvykem. Ale byla jsem pobídnuta přejít na startovní pozici, před dveře, a až se otevřou, vystartovat. A tak jsem se ocitla v ordinaci.
Pobyt tam netrval asi ani minutu. Mladý, pohledný lékař nezvednul oči od svého PC. “Tell!” pobídl mě gentemansky, abych mu pověděla, proč jsem ho poctila svou návštěvou….Jako z rukávu jsem mu vysypala všechny příznaky svého utrpení. Na toto opravdu nemusel studovat- hodně jsem mu to usnadnila. K našemu velkému překvapení následovala další vlídná věta: “Blood test!”, štempl a nazdar.
Poté jsem zavítala do laboratoře. Tam u malého stolečku seděl nějaký pomocník, který zapisoval jména a vyvolával pacienty. Vedle něj odebírál zřejmě zdravotní bratr krev. Pod nohama měl obrovskou krabici, ze které vyndával sterilně zabalené jehly, odebral krev, přelil do zkumavky a použitou jehlu zábodl před sebe do kusu polystyrenu. Už jich tam bylo minimálně sto. Pacienti stáli v kroužku kolem stolu a se zájmem přihlízeli odběrům. Sotva jsem stála na nohou, cítila jsem kapičky potu po celém těle. Když na mě konečně přišla řada, pomocník zvedl obočí, podíval se na mě a zalomcoval svým bujarým hlasem: “come in one hour!” “What?” předstírala jsem, že jsem přeslechla. Pomocník tedy zvýšil hlas: “Break!”
Naprosto zoufalá jsem se vypotácela z místnosti a sdělovala tu novinu Manishe. Ta to naštěstí vzala po indicku tzn. naprosto v klidu, i když ji v ashramu čekalo spousty práce. “Pojď, sedneme si u Gangy, strčíš si do ní nohy a udělá se ti líp!” uklidňovala mě a zavedla mě do krásného zákoutí u řeky, kde se ve vodě čvachtalo jen pár indických rodin s dětmi. Z toho místa vyzařoval obrovský klid a pohoda. Babičky a dědové posedávali na zastřešených schodech a popíjeli čaj.
Za hodinu jsem se opět ocitla v laboratoři. Udatný pan zapisovatel si mě pamatoval, a tak za chvilku se místností ozvalo s naprosto čistým českým přízvukem ono bujaré: “Petraaa”!
Večer přišly výsledky krevního testu: horečka dengue a tyfus. …. mám to dva v jednom, když už tak už.
Po rozpravě s Johnem, americkým jogínem, který totéž prodělával minulý týden, bych měla na tyfus brát antibiotika, jediná to medicína. Doktor mi ale prý vzkazuje, ať odpočívám a kdyžtak můžu brát nějaký vitamín, za tři dny prý budu v pohodě!
Uff, na tohle jsem asi málo cool! Trvám na setkání s doktorem a vysvětlení.
Následně dostávám menzes, po 14 dnech, hormony taky asi nechápou.
Zítřejšího rána, mi Manisha díky mému urputnému naléhání sjednala odvoz a doprovod do nemocnice.
Jsem strašně zesláblá, ztrácím moc krve s v jednom kuse je mi na omdlení. Dopotácela jsem se před ashram, kde na mě čekal mladý učitel jógy, který mi kynul směrem ke své motorce. “Vždyť já se dneska na té motorce neudržím!”
To už jsme ale svištěli, samozřejmě bez helmy. Jednou rukou jsem se chytla mého pohledného řidiče, i když mi to bylo nadmíru trapné. Hluk je neskutečný, hošík brzdí pouze pokud se do cesty přimotá kráva… takže neustále.
Konečně jsme dorazili do nemocnice. Bylo ještě více narváno než včera. I když větráky jely na plné obrátky, vzduch byl nedýchatelný.
A to už nás posílali z jedné ordinace do druhé… zatmělo se mi před očima. Asi se složím. Rychle jsem si přidřepla na lavici, jednou půlkou sedíc na jiné pacientce. Byla jsem vděčná za mlaďouška, který za mě vše oblétal a přinesl mi léky.
“Jsou z toho něco antibiotikum? Potřebuju antibiotika!” Pro jistotu jsem hošíka poslala ještě jednou za doktorem. Vrátil se s platíčkem léků a ujišťoval mě, že se jedná o antibiotika. Neměla jsem sílu vstát s zeptat se lékaře sama. Opravdu jsem nemohla zpět na motorku, před nemocnicí jsem se zhroutila na lavici prvního stánku s čajem. Ještě jsem ze sebe vypravila “coffee please”, načež jsem se skácela na dřevěnou lavici. Majitel stánku se vytratil. Přišel za 10 minut s pytličkem nescafe a udělal mi z něj světle hnědé lepidlo. Cukr jsem ale zrovna potřebovala, a tak jsem tam tu lahodnost hodila na ex a až poté jsem byla schopná vstát a vydat se na jízdu zpět.
V ashramu jsem každých pár minut kontrolovala internet a když konečně k večeru naskočila wifina, zadala jsem do vyhledávače jméno zmíněných “antibiotik” abych se vzápětí dozvěděla, že se jedná o pilulky proti zvracení….
Nyní, 3 týdny po této zkušenosti, a po užívání antibiotik, která jsem okamžitě dostala doma u svého lékaře, jsem zase dobrá, i když ještě pořád často unavená.
Nebyla to pro mě jen „obyčejná nemoc”. Musela jsem si opravdu sáhnout hluboko, překonat svou netrpělivost a v pokoře přijmout to, co se zrovna dělo.
Nejvíce jsem se poučila z postoje svých indických učitelů a kolegů. Tu “hroznou” zprávu, co že se mi to přihodilo, brali naprosto v pohodě, asi jako kdybych jim oznámila, že mám trochu rýmičku. “Budeš v pohodě, relaxuj.” byla jejich jediná, cenná rada. Prostě ležet a NIC nedělat, přijmout, co je a počkat, až to zase odejde. Hluboce mě zasáhla jejich nesmírná důvěra, že je vše, jak má být, jejich pokora a hluboký vnitřní klid. Někdo se holt jogínem opravdu už narodí.
Rishikesh, říjen 2019